Dobrý den.
Dnes náhodně sem si otevřel vaše stránky na facebooku. Kde sem se dočetl, že můžu Vám poslat dojmy z maratonu.

Byl to můj první maraton životě. Letos je mě 70. Začal sem velmi pomalu. První problém nastal, když se mě pod Vrbicí v prvním kole, začalo chtít na velkou. Křoví by bylo, ale nebyl papír. Naštěstí nedaleko stálo auto s posádkou. Zachránili mě. Tímto jim děkuji. Poučení na maraton vždy s papírem.
Tak sem běžel dál dole do Bílovic. Všichni mluví o krizi v maratonu. Do sklepů sem dobíhal poslední. Zvažoval sem jestli to neskončit jako půlmaraton. Ale děvčice v krojích (asi mého věku) na občerstvovačce mě přemluvili, abych pokračoval.
Cítil sem se dobře, běžel sem dál. Začal sem dokonce předbíhat! Krize pořád žádná. Nejprve pána, v Čejkovicích na občerstvení zase dvě děvčata stím, že mě stejně doženou. Nedohnali. Pak přišla lahůdka kolem sklepů na špici do Vrbice. Nahoře ve Vrbici ze mě spadla
psychická deka a začal sem věřit, že doběhnu. Zrychlil sem a při seběhu sem zase pár závodníků předběhl. Zatočil sem na Hradíštěk k rotundě a zpět na stezku. Krize furt nikde. Už to bylo kousek za bočil sem ke sklepům a pustil to co sem mohl. U cesty stálo děvče s kolem, byla to moje vnučka Eminka. Ta mě ještě popohnala pokřikem sklepy sem proběhl v euforii a hnal se do cíle. Za cílem (z mého pohledu) stál houf lidí mávali, tleskali, pokřikovali. Ohlídl sem se komu to tak mávají, za mnou nikdo, bylo to mě..
Byl sem v takové euforii, že kdyby mě v cíli řekli, že ještě pět kilometrů, tak bych to asi uběhl.

Protože u nás v Břeclavi není kopec, jezdil sem trénovat do Valtic. Nahoru na Reistnu a po cyklostezce prudce z kopce zpět do Valtic. To třeba, sedumkrát, osumkrát. Vyplatilo se. Letos, jako čerstvý sedumdesátník, to asi zkusím znovu.

Běhat sem začal tajně v 66 letech. Bydlel sem na vesnici, tak abych nedělal ostudu. Jenže běh je droga!!!!:-)

Zdravím Vás Fr. Kovařík Břeclav.