POHÁDKOVÝ MARATON aneb BÁJEČNÍ MUŽI V ŽEHU

(Všichni dobří rodáci prominú, má gramatika je opravdu příšerná. Navíc má můj tablet nějakú divnú čínskú klávesnicu – a také už dlúho žiji mezi „Pepíkama“.)

Čučím do kalendáře a nemožu přehlédnout magické datum – 11.11. 2015 – svatý Martin. Je před polednem, na ciferníku mých cibulí právě ručička atakuje čtvrt na dvanáctú. Všichni vinaři vykřiknú: „Včil!“ a s dētinskú zvědavosťú sa vrhajú na mladé vínko. A já si právě teď vzpomenu na

VINAŘSKÝ MARATON ………..první ročník……..ve Velkých Bílovicích.

Každý maraton je sám o sobě silným zážitkem. A když sa vydaří jako již zmínēný, tak proč sa o vzpomínky nepodělit? Nésu sice žádný Jirásek, ale možná by můj neumělý popis události mohl někoho inspirovat – aby sa v některém z následujících ročníků postavil na start též. Protože taková zábavná taškařica stojí za hřích!

Uplynulo sice teprve pár dnů od odkulhání mého předešlého maratonu, ale takovú příležitost, jako je konání 1. VINAŘSKÉHO MARATONU, startujícího z největší vinařské obce v ČR, si přeci nemožu nechat utéct. Jakýmsi zázračným způsobem a s plnú nošú klik sa mi podařilo na poslednú chvílu zaregistrovat sa, o čemž svědčí prakticky nejvyšší přidělené číslo.
Jedu si pro něj přes devatero kopců, devatero štrůdlú na dálnici D1 a devatero ranních mlh na posledním úseku Brno – Velké Bílovice.

Pochybnosti o včasném příjezdu na místo konání akce, pořádané aktivním běžeckým spolkem krasavic z BŽB (Báječných žen v bēhu), sa rozfúkaly stejně jako kúzelná mlha nad krajem. Nádherné dušičkové ráno, chladné, ale s nedušičkovú modrosťú vůkol a prozářené nesmēlým sladičem hroznů, přivítalo před sportovním areálem místní TJ více než 400 běžeckých nadšenců. Kromě všech dobrých rodáků sa chystajú na řádnú porcu kilometrů mezi vinicemi snáď všici.
Děvčice sa „pochlapily“, je jich tu více než šohajú! Mezi šohaje, ogary, chachary, děvčice z BŽB i děvčice ne z BŽB sa vmísili i Čehúni, Blaváci z Prešpurka a Záhoráci zpoza Bílých Karpat. Dokonca i jeden borec ze Skotska v kiltu, bēžící bos a pod jménem Tomasz A. Halka. Přijel na závod na skládacím kolu a bos. Bos ostatnē i běžel. A ještě dorazil i se svým synkem jeden napolovic Inuita, který sa do startovky zapsál pod pseudonymem Petr Vabroušek.

Čučím na startu, před chvílú jsem vypadl ze školních šaten, kde je zázemí pro závodníky. Obléknul jsem si enem triko a trenírky a teď tu stojím ztuhlý jako štolvertka, drkotám zuby a ani zubaté slunko mňa moc nehřeje. Ostatní kolem sú na tom o něco lépe. Skot má dole na ploskách zahřivacií kopýtka od neustálého bosoběhání a eskymák sa v pěti stupních Celsiuse jistě cítí jako žralok u Havaje. Minulý rok ostatně vyhrál maraton kdesi u severního pólu o Titanic, takže trocha ranního středoevropského chladu ho přeci nerozhodí. Někteří sú nabalení jako pumpa, ale budú litovať ! A brzy !

Děvčice z klubu BŽB nachystaly u startu stánky, mezi nimi i jeden s vínečkem, tož jsem pred chvílú trošku okoštoval. Sice jsem nepoznal odrůdu, ale malinko jsem sa ohřál – rozhodnē však nehicuju. Plkám se strýcem, který sa v 69 letech chystá na svůj první maraton. Pořád ho bolely nožiska, tak mu dcera řekla, ať začne běhat. Posléchl ju, akorát to drobátko přepískl. Kúsek popojdeme a kvůli intimitē společně v humnē za hospodú naposledy „cvrnkneme do textilu“
Vracíme sa zrovinka v okamžiku probíhající rozpravy k závodu…: „Půlmaratonci běží jedno, maratonci dvě kola, …sledujte fáborky a čučte na silnic, sú tam křídové šipky, …nenechte sa zlákat do sklepa – jinak konzumace na vlastní nebezpečí, …a pozor na túlavá psiska!“
Zapomínajú šak na jednu podstatnú vēc – že cyklostezka je zároveñ polňačkú! (O tém až pozdēji)…

Ani sa nenaděješ a už běžíš. Eskymák se synkem, který sa evidentně potatil – oba v jakýchsi elastických úborech, ve kterých připominajú rachitické tučňáky – mizí se skupinú dalších žíznivých čar kdesi vpředu v luftě. My ostatní, zdaleka né v provozní teplotē, funíme za tučňáky. Slunko sa zvedá a my sa nebojíme, že nám v najbližších hodinách neukáže i v posledním říjnovém dni svú slováckú silu. Najprv rovinka ke sklepům, pak do vršku kolém nich. Jeden by néradši hneď zahnúl. Fanoš s Jendú, stojící u jedného z otevřených sklepů, v ruce se slaninú a v druhé s koštýřem – neurvale provokujú, lákajú ke konzumaci. Ale odolál jsem.
Na kopcu už su zahřátý do alelúja. Ostatní hekajú, sundávajú přebytečné hadry a přepichujú sichrhajcky z čísel. Stařenka v žúdru u sklepa Pod Předníma na kopci za Bílovicema sa na nás směje od ušiska k ušisku a nadšeně tleská. Už je na tom božím světě dosť dlúho, ale takovú koncentraci magorů na ár eště neviděla !
Několikrát u sklepů zatočíme. Motám sa tam jak nudla v ešusu – su zvēdavý, zda sa v druhém kole na chvostu neztratím. Sbíháme dolů k čejkovickej silnici a šupem po ní doleva k občerstvovačce. Děvčice všech možných ročníků narození nás s úsměvy nutí konzumovat, ale len si glgněme a fofrujeme dál, do kopca. Na Nivách vartujú hasiči a naváďajú nás vlevo do nivské polňačky. Všici spíchajú, ščúří sa do slunka, já mám ale šiltovku a su vysmátý.

A už sú tu vinohrady ! Lístečky zářijú v paprscích, běžíme vprostředku barevné krásy. Zlatá sa mísí s oranžovú, červená se zelenú, všecko sa migoce, šlaháme to mezi malířskú paletú a krású. Hentaký běh sa nám všem líbí.
A teď fofrem do Čejkovic. Napojujeme sa na velkopavlovickú cyklostezku, hlavy vinohradů zleva zprava. Sbíháme zpět na čejkovickú silnicu. Plkám se skupinú půlmaratonců a drbeme o jiných závodech – kde, kdy, co, jak a proč. V Čejkovicích za areálem zemědělské akciovky brúsíme silnicu v dědině. Sil máme dosť, je to pēkný švuñk. Potkáváme prvého túlavého psa. Před závodníky má ale respekt, způsobnē čupí a zvědavo nakukuje na splašené dvojnožce. Odbočíme vlevo na cyklistickú 412ku. Vybíháme z dědiny na druhú občerstvovačku, opět vzorně obsazenú a zásobenú. Prohodím nějakú rádoby vtipnú poznámku – úměrnú stavu devastace organisma – a ze slušnosti si glgnu.

Teď nás čaká obávaný čejkovický „Tourmalet“ – výbēh na Starú horu, která sa vypíná do závratnej výše 284 m.n.m. Nechávám ju rozhycovaný po pravej paprči a spíchám kolém vrbického Hájku. Sú tu krásné výhledy a protože nésu eště úplně ucasnovaný, tak sa možu kochat. Tu srnkú, tu pohledem na vinaře, kteří na Krátkém sbírajú vydařenú a supersladkú úrodu pozdního sbēru.
Na hentom přehledném úseku závodu krásně vidím, jak mi ostatní utēkajú.

A už je tu bájná dědina Vrbice s pohádkovymi sklípky. Kdo viděl Pána prstenů, určitě mu budú připominat Frodův Hobitín. V prvním kole len tak prolétneme dědinú, ale ve druhém nás čaká naučný oběh pamětihodnostmi Vrbice – oběh kostela sv. Jiljí a celého súboru vinných sklepů na vršku kopca, najvyššího v celém okolí, s vyškú 290 m.n.m.
Enem ty vrby jsem nezahlédl.
Za Vrbicú zatáčam nalevo k zemědělskému areálu. Tu na nás čakajú další stolečky s dobrotami. Zdá sa mi, že nésme na závodě, ale na rautě ! Dal bych veget, i poplkál, jenže závodím.
Skrzevá hajnisko sa dostáváme na pláně, kde sa střídajú vinice s poli. Chvílu sbíháme a chvílu vybíháme po asfaltu Vinařskú naučnú stezkú pres Batany, Prostřední úlehle a Zadní úlehle až k Zimarkom.
Pred Zimarkami funím rozhycovaný v kopcu, když tu sa proti mnē zčistajasna vyřítí splašená Praga V3S a tlačí před sebú podezřely odér. Jakysi pazúr zatrúbí a za jazdy na mňa haleká: „Uhni šuline, tu sa maká!“ Na poslednú chvílu uskakuju před hovnocucom do pangejta, zadržím dech a deset vteřin nedýchám. Zkus to urobit vprostředku běhu do kopca!
Stojím jak mája v oblaku prachu, bulvy zavřené a čakám. Eště vteřinu a skapál bych. Prudko vydýchnu a ušmúraný jak od viksa hrozím paprčú na šílenca: “ Zaslúžil bys po čuni!“
Diváci tu nésú, asi hovnocucáka znajú a netrúfli si mu zkřížit cestu – život je jim milejší. Až na odbočce ke kapličce zvané Hradištěk, známé dominantě celého širého okolí, nás povzbuzujú jakýsi tůristi.

Blížíme sa k metě půlmaratonu, len sbēhnút kolem vinic na Haňbách a jsme zpátky ve Velkých Bílovicách u sklepů. Púlmaratonci odbočí na Púrinskú cestu a valijú do cíla, my ostatní si dáme eště jedno kolo repete.

 Osaměl jsem. Přede mnú prázdno, za mnú prázdno.

Ve druhém kole je všecko jakési vyraznější. Slunce svítí jasněji, vinice sú žlutější, kopečky strmējší, iontáček chutnější a já ještě pomalejší. Nalevo voní lejno koní, napravo běžec ionťáček roní…tēšíš sa do cíle a zároveň si přeješ, aby to neskončilo.
Vypínám mozkovnu a jen tak si bēžím. To sú ty chvilky, ve kterých si uvědomíš, že námaha stovek hodin maratonského tréninku nebyla zbytečná.
A když nám ještē BŽB přichystajú oběh kostela s vyhlídkovym panoramatem ve Vrbici a jako nášup oběh kapličky na Zimarkách, pak to už vůbec nemá chybu!
Před Zimarky vidím vpředu další tři závodníky, tak začnu zasa závodit – ale kdeže. Jen jeden sa přibližuje. Jenže na Púrinkej cestē sa otočí, vidí ma, jak funím s vyvalenyma očiskama, tož zrychlí a dobíhá do cíla 10 vteřin přede mnú. 

Utéklo to jako voda. Cílovú rovinku jsem si už dlúho v takové pohodē nevychutnal. A takú originálnú medailu eště určitē nemám! Pověsili mi na krk sklínku na víno aj s vyleptaným nápisem VINAŘSKÝ MARATON. A v ruce mačkám lahvinku červeného od místního vinaře.

Vydýchávám sa a paní pořadatelka mi podá nůž – asi abych sa píchnul, jesli sa mi to nezdálo….mažu si s ním na voňavú brzdu tlustú vrstvu eště voňavějšího domácího sádla s oškvarkama. Su naprosto spokojený.
Eufórie sa tlačí aj s potem z každého póra kůže. Prostē veget.
Eskymáci už sú dávno v cíli a osprchovaní. Právē plkajú s dobrú dušú a hlavnú organizátorkú závodu Karolinú Jeníkovú. Fotím sa s šohajem ze Skotska, který kupodivu plká dobře po Česky – šak behá za klub BŽB !
Než sa vyhlásijú výsledky, družíme sa hlava nehlava. Nespornú vyhodu majú ti, co neřídijú. Možú koštovat co hrdlo ráčí. Kupuju si nové vzorky do vinotéky a těším sa, jak je doma ztrestám.

Vyhlašování začíná pēknú chvilkú. Karolína přebírá šek, jehož částka pomůže malé Rebečce zmírnit problémy způsobené „nemocí motýlích křídel“. Všichni jsme rádi, že jsme jí mohli alespoň trošku pomoci. A držíme jí palce!

Myslím, že nemluvím jen za sebe, ale i za ostatní šohaje, když upřímně poděkuji děvčicám z BŽB za skvělú zábavu, bezva závod a krásně strávenú sobotu v kúzelném prostředí.
My šohaji jsme se dnes svornē potili a bēželi za klub BMŽ – Báječní muži v žehu……a vypadá to, že ne naposledy!
Všem „zapáleným“ bēžkyním i bēžcům přeji hezké další pobíhání nejen mezi vinohrady a se slovy:

„“ Do slunka sa notně čůřím,
paprče šúrám krásnú štrekú,
luft nad latyfundyjama tetelí
a štráfy vinic pomalu žlůtnú….

…tady tvář as nezachmuřím –
– vždyť nejsilnějším z všeléků
je mít radosti s přáteli
až za okraj
přeplněnou
putnu „…
¨
…připíjím sklenkou dobrého moravského červeného.

„Na zdraví!“ Morová Šleha